Řezání,vrtání, sekání, fet.....

Operace byla stanovena na 26.11. Domů mně přišlo předvolání co a jak. Měl jsem se dostavit den před operací s různejma zprávama a vyšetřeníma od obvodního lékaře (klasická předoperační vyšetření), dále jsem měl mít s sebou ručník, trenky, triko, hygienické potřeby, berle jsem vyfasoval na klinice a ortézu taky. Naštěstí dva dny před operací mi volali, jestli můžu ještě noc před operací spát doma, tak to jsem přivítal. Nechtěl jsem tam bejt ani o den dýl. Dle plánu jsem se šel nahlásit, vyplnil potřebný papír, byl poučen o zákroku a anestezii a šel jsem domu. Anestezii jsem si zvolil lokální, dlouho jsem řešil, jestli chci slyšet jak mě řezají a podobně, ale celkový anestezie jsem se bál, že nebudu vědět, co se mnou budou dělat. Při lokální jsem si myslel, že když se mi to nebude líbit. tak jim uteču – to byla ale hodně naivní představa. Lokální není prý tak náročná na mozek jako celková a bolest přichází sama k sobě pomalu a i po zákroku mně to přišlo lepší.
Zajímavé bylo pozorovat psychické pochody před operací. Čím víc se přibližovala, tak se člověk choval jinak. Já jsem osobně do toho chtěl jít s čistým stolem, tak jsem se snažil všechny svoje pracovní i osobní povinnosti si dodělat, protože jsem věděl, že můžu být na dlouho mimo. Poslední víkend jsem si chtěl užít, zasportovat, mít pohodu, protože minimálně na 3 měsíce bude utrum. Bohužel to okolí moc nechápalo, že to je pro mě důležité. Každý si řešil svoje problémy, jako školu a podobně, a to mi v ten moment připadalo jako malichernost, která by jeden víkend počkala.
Bohužel se nikdo neuměl vcítit do mojí situace. Je to tak, že kdo to neprožije, tak to nechápe.
Kupodivu poslední noc jsem spal v pohodě, jen se mi o tom maličko zdálo, ale dobrý. Prostě vám to v tý hlavě běhá, ať chcete nebo ne, obzvlášť, když je to vaše větší operace vůbec poprvé. Ráno jsem čekal pěkné rozloučení a popřání hodně sil, ale to se bohužel nekonalo. To je vám pak smutně a moc se vám pod kudlu nechce. Sedíte si v tramvaji, koukáte na lidi a víte, že zejtra nechodíte, půl roku bez sportu, jenom nějaký šudlání, všechen ten shon vám přijde malichernej a zbytečnej. Hlavně se tomu nepoddávat, říkám si. V nemocnici už to jde ráz naráz. Dostanu pokoj naštěstí s týpkem, kterej je v pohodě. Zkušenej kolenář. Už tam je po několikátý, tak mě tam seznamuje s realitou a já se trochu orosím studeným potem. Furt zvažuju útěk.Myšlenka další neschopnosti mě úplně ničí. Mám tu nevýhodu, že koleno doteďka docela funguje a zásadně mě neomezuje, tak se mně moc nechce. Stále chodíme po chodbě a něco hulákáme, sestřičky říkají, to jsou zase dva kousci, prostě na ty postele chceme co nejmíň. Nory říká, jak včera šel strašnou dálku pěšky, aby si nohu ještě užil. Dozvídám se, že jdu jako předobědovej chod. Je mi smutno. Chtěl bych tady někoho mít.Nechápu, jak se musí cejtit někdo, kdo jde na operaci srdce nebo mozku. To musí bejt peklo. Nory, můj novej soused na 4 dny, mně povídá něco o dolzinu, že mi to daj před operací a budu v klidu. A je to tady, přichází setřička. Tak mladý pane svléknout do naha. Pár trapnejch vtípků a už mi to píchá do zadku. Už vím, že operace je realita, která mě nemine. Říkám Norymu, že to nezabírá, že na mě takovéhle věci nefungujou a s veselostí mu vyprávím o všech svých vyšetřeních na kterých jsem kdy byl a balil sestřičky a ták. Ptá se mě, jestli se ještě bojím. Říkám, že ne, že už mně to je jedno, že teďka jsem nastoupil do toho rychlíku a jedu a zase něco hlásím a von na to, tak vidíš vole, že to zabírá, ani o tom nevíš. No to je pravda, hmmm, tak aspoň něco, a už si to smažím v posteli po chodbě na sál. Tady zase dochází humor. Takový ty divný lampy, nepohodlný stůl na operaci. Lidi v rouškách, no humus. Přijde anestezioložka, ta je aspoň vtipná. Něco mně bodá k páteři a pak ještě jednou. Divně mi tuhnou nohy, furt víc a víc se snažím je zvednout. Jde to strašně ale strašně těžko a jen malinko, pak už vůbec. Bouchám se do nohy a nic, ani jí necejtím, jako když boucháte do plnýho balonku vody, ale ta voda jsou vaše svaly.A to nemluvím o pindíkovi, ten byl taky značně gumovej. Vezmou mně nohu a začnou natírat nějakým sajrajtem, pak ji položej. Jenom si říkám, jestli ji nebudou držet, tak mně ta noha sama upadne a urve se, já s tím nic neudělám.Natahujou přese mě zelenou plentu, z toho se usuzuje, že se jde asi na to. Snažím se bejt vtipnej, no spíš jsem trapnej, tak si povídám aspoň s tou anestezioložkou. Říkám, že tady se snaží bejt každej vtipnej, co? a moc to nejde! Ptám se jí, jak ji to baví a ona říká, no co vám mám povídat, když řeknu, že ne, tak budete mít strach. Bavilo by vás to po 40 letech?, ptá se mě. Je mi hrozná zima a divně to se mnou cloumá.Teďka to tady navrtáme, slyším vrtačku a něco mi vibruje celým tělem, kostmi, ale nebolí to. Pak najednou slyším kovový rány- železo na železo. A v jejich rytmu lehce popojíždím nahoru. Jo, tak to je majzlík, to sem netušil. Přichází na řadu pila.Tak to je hnus největší, takhle odpornej zvuk jsem ještě neslyšel. Neznělo ani jak motorovka u nás v práci na střeše. Spíš, jako kdyby řezala pila nějakej umakart. To ve mně drnčí taky kosti, ale opět se to dá. Pak už jen vyvrtat díry, kterýma se to tam všechno nastrká. Přichází primář, který mně to má dělat. On totiž jeden operatér to připravuje a druhej se hrabe v koleni. Zapnou televizi a hele moje koleno zevnitř. Jéééé vaz a jak je krásně roztřepenej a slova pana primáře, že je v “prdeli“ , mě ujišťujou v tom, co jsem si myslel. A hele, prej utrženej meniskus, když nadzvedne něco, co vypadá jako měsíček mandarinky. To mě teda trochu nasr... Přece řikal, že si ho můžu utrhnout a ne, že ho mám utrženej. Slyším: „ Vyndat!“ Naivně se ptám, jestli to nevadí, a suše mně odpovídá, co tam s ním? To je taky pravda, ale zase když jsem ho tam měl téměř 25 let, tak se s ním těžko loučím. Vůbec nechce ven, rvou to, až mě málem stáhnou ze stolu, ale povede se. Pak tam strkaj novej vaz. Prohlížím si, jak tam šroubujou šrouby a nejhorší je hotovo. Všechno pořádně zašít a nazdar . 40 minut a další kus je odškrtnutý. Musím konstatovat, že to jsou normální instalatéři a sekaj to jak Baťa cvičky. Koncem operace mně byla taková zima, že jsem se celej třepal a nemohl to zastavit úplně šílený. Musí mě přetáhnout na postelo-vozejk, to sám nezvládnu, když od pasu dolů nevíte, co máte. Už vím, jak se cejtěj vozejčkáři. Pak mě jako pytel hoven přešoupnou na mojí postel a vezou na pokoj. Potkávám Noryho a jen sděluju, že tam je zima. Čekám, co se bude dít a furt nic. Bouchám se do nohou a stále nic, teprve asi po hodině pomalu začínám cejtit nohy. Nejdříve to jde od pasu, potom se pokouším hejbat prsty, ale moc to nejde. Blbý je, že se mi chce čůrat. Ono je to dobře, protože když se do nějaký doby se nevyčůráte, tak vám dají cévku. Tak to pošlu do bažanta a sestřičky mě chválí, jak pěkně čůrám.Ale je to dost nechutný a připadám si, jak nějakej mrzák, co ani nemůže na záchod .Nejhorší je, že vám to stejně kápne vedle, tak za chvilku pěkně smrdíte ať jste sebe větší frajer nebo ne.Začíná mi v noze pálit, nechávám si dát něco na bolest. To funguje suprově. Proběhnou první návštěvy. Večer si nechávám opět dát dolzín a krásně se v těle rozlívá teplo a sem v klídečku a najednou jsem tuhej a probouzím se druhej den ráno......

Pár odkazů jak to je v reálu:
animace
http://www.youtube.com/watch?v=q96M0jRqn7k&feature=related
na živo ale zřejmě jen replastika nebo štěp barli od jinud (zadní strana stehna)
http://www.youtube.com/watch?v=i8EpT3uCVWU